Jazz Meets the Symphony

Jazz se potkává se symfonickou hudou, praví podtitul koncertu. Bach vedle Zawinula, Debussy s Bernsteinem sedí po boku Gershwina s Gillespiem. Dostane se i na Carmichaela a Armstronga. To vše rámují vlastní skladby Lalo Schifrina, dirigenta a aranžéra koncertu. Připomeňme si, že je autorem hudby k desítkám hollywoodských filmů a televizních seriálů, mj. Cincinnati Kid, Frajer Luke, Bullittův případ, Brubaker, Coogenův trik, Návr...at od řeky Kwai, Charlieho andílci, Shrek 2, a především 3× Mission: Impossible.

Sólistu večera, trumpetistu Jamese Morrisona, doprovodí zkušený Český národní symfonický orchestr.

Ten je zárukou úspěšného vyznění koncertu, vždyť podobné fúze má přímo v programu a umí obě strany hudby. Jedno je jisté. Johann Sebastian, Josef, Claude, Leonard, George, Dizzy, Hoagy i Louis by měli radost. Protože ani jednomu z nich improvizace nebyla cizí. Schválně: vydržíte při koncertě v klidu sedět?

Účinkují:
Český národní symfonický orchestr / Lalo Schifrin, dirigent; James Morrison – trubka

Program:
Bach To The Blues – Birdland – Reverie – Westside Story Medley – Around The Day in 80 Worlds – Brush Strokes – I Can’t Get Started – Groovin’ High – Trombone Fantasy – Etude In Rhythm – Georgia On My Mind – Summer Dance – Portrait of Louis Armstrong

Byl to strhující koncert, bez nadsázky. Zkušenost a schopnost hrát hudbu z různých koutů se u Českého národního symfonického rochestru projevila naplno.

Lalo Schifrin a jeho trio hráli předpokládané výborně. Ale co předváděl ČNSO, poněkud bralo dech. Orchestr působil jako naladěný stroj, naladěný nejen v tónech, ale i v chuti, v prožitku, ve vyzařování. Společné verze některých známých standardů nepůsobily jako samoúčelné použití velkého tělesa pro menší hudbu. Rozpracování neslo ruku aranžérskou přesnou a dynamickou. Birdland Zawinulův jmenujme za všechny.  Skladba, hutná už v podstatě, dostala použitím velkého tělesa nadpozemský rozměr. Což více čí méně platí o každé jednotlivé věci.

V popředí stál vedle Lalo Schifrina ještě vícedechař James Morrison. Ale, jak se letos často říkalo na MS ve fotbale - tentokrát hrály hvězdy v týmu a hvězdou byl tým celý. Podařené předfinále Prague Proms.

osa

Více než záslužné bylo přizvání věhlasného dirigenta, klavíristy a skladatele Lalo Schifrina k řízení programu Jazz Meets the Symphony, dokonale zapadajícího do konceptu letošních Prague Proms.

Těžiště večera živě přenášeného Českou televizí bylo na Českém národním symfonickém orchestru, z jehož aktivit se pražský letní festival multižánrové hudby před šesti léty odvinul, a který nadto s dirigentem už v minulosti spolupracoval ve studiu na nahrávkách jeho filmové hudby. Většina z nás ovšem viděla osmasedmdesátiletého, původem argentinského umělce na pódiu poprvé a navíc i slyšela jako stále ještě úctyhodného pianistu, který nezapomněl nic z toho, čím si kdysi zjednal autoritu v jazzové Americe jako člen kvinteta Dizziho Gillespieeho.

Jako klavírista byl v rodném Buenos Aires žákem Enriquea Barenboima (otece slavného Daniela), na Pařížské konzervatoři byl formálně zapsán ve skladatelské třídě Charlese Koechlina, ale navštěvoval tam také Messiaenovu vyhlášenou třídu hudební analýzy, jejímž odchovancem byl o něco dříve také Pierre Boulez. Díky Gillespiemu pak Schifrin v USA zužitkoval svůj skladatelský i aranžérský talent, jehož si brzy všiml také Hollywood a producenti televizních seriálů. My jsme zatím u nás díky televizi poznali jeho aranžérský rukopis pouze z úprav pro hvězdné Tři tenory.

Po úvodní bachovské introdukci, obsahující i Schifrinovo první pianistické extempore, se hned v jeho následující nápadité orchestrální úpravě Debussyho mladistvé klavírní drobotiny Reviére (Snění - známé z bezpočtu úprav pro harfu, kytaru a různá komorní obsazení) přidal k orchestru další protagonista večera, u nás už dobře známý australský trumpetista a trombonista James Morrison. Ten byl poté sólistou ve většině dalších skladeb, se samozřejmostí a lehkostí bez zjevné námahy střídal oba nátiskově odlišné nástroje (navíc včetně křídlovky) často v průběhu jediného čísla. Své vzácné technické dispozice přitom nezneužívá k nějaké vnější excentrické virtuozitě, jeho improvizované chorusy mají svébytnou hudební logiku a dávají zapravdu okřídlenému výroku jazzového recenzenta International Herald Tribune a kdysi rovněž výtečného instrumentalisty Mika Zwerina, že Morrison vtiskl pojmu multiinstrumentalista nový smysl (výborně hraje mimochodem též na klarinet, všechny nástroje saxofonové rodiny, tubu a je i zručným pianistou). V uvolněné, posluchačsky vděčné atmosféře pokračoval koncert střídáním jazzových standardů (Dukeova balada I Can't Ge Started, Gillespieho Groovin High) se Zwinulovým instrumentálním hitem Birdland a Schifrinovými vlastními skladbami. Orchestr doplněný Morrisonovými doprovazeči - kontrabasistou Pierrem Bousseguetem a bubeníkem Tomem Gordonem - se v nich úspěšně vyrovnal se všemi záludnostmi Schifrinových nesnadných partitur a jakkoli je na podobnou hudbu svým způsobem specializován, osvědčil pohotovost i přispůsobivost pravděpodobně nedostupnou v daném žánru pro jiná pražské tělesa. Bez povšimnutí nelze nepřipomenout ani dirigentskou výpomoc Kryštofa Marka (ve skladbách se Schifrinem u klavíru), ostříleného jak z řady muzikálových produkcí, tak samostatných orchestrálních projektů.

A ještě něco: mezi návštěvníky i v horkém letním večeru slušně zaplněné Smetanovy síně jsem nepotkal jedinou známou tvář z obvyklého publika abonentních koncertů či Pražského jara. Přitom se jednalo převážně o mladé lidi, z čehož lze usuzovat na jakousi tajemnou existenci mnohem širší posluchačské obce, kterou nejspíš jiní pořadatelé neumějí oslovit.

Antonín Matzner HUDEBNÍ ROZHLEDY 8/2010

Festival Prague Proms se pyšní tím, že v jeho programu letního zábavného charakteru často vystupují jazzové hvězdy a zaznívá filmová hudba.

Tento trend je zastoupen i letos. Po Hollywoodské noci předminulou neděli přinesl festival v sobotu ve vyprodané Smetanově síni koncert s názvem Jazz Meets the Symphony. Ono potkávání jazzu a symfonické hudby symbolizovala vedle Českého národního symfonického orchestru dvě jména, jimž patřil koncert přenášený přímo Českou televizí. V USA žijící argentinský dirigent, skladatel a klavírista Lalo Schifrin a australský multiinstrumantalista James Morrison. Zatímco starší Schifrin u nás koncertně debutoval /ve svých 78 letech!/, Morrisonovy ekvilibristické kousky s trubkami a pozouny jsou u nás známé z přecházejících koncertů. Tento "přírodní úkaz" /jinak se snad ani nazvat nedá/ dokáže skvěle hrát na všechny druhy trubek a křídlovek, stejně jako na pozoun. Schifrin je znám hlavně jako prvotřídní filmový skladatel, má však klasické školení a jazzovou praxi. V první části se představil jako aranžér klasiky v jazzovém duchu /Bach, Debussy, Gershwin/. Brzy však zanechal dirigování, přepustil místo Kryštofu Markovi z ČNSO a sám se věnoval klavíru. Většinu úprav i vlastních skladeb, které převládaly po přestávce, psal pro Morrisona jako sólistu a jazzový ráz ještě posilovala účast Morrisonových spoluhráčů - basisty Pierra Boussagueta a bubeníka Toma Gordona. Na závěr uvedený hudební portrét Louise Armstronga dal Morrisonovi další možnost zazářit v klasických standardech. Vedle sólistů se neztrácel ani orchestr, zejména jeho žesťová sekce. Trojité ovace publika ve stoje v doslova nedýchatelném sále přinutily protagonisty zahrát konečně i nejslavnější filmovou Schifrinovu melodii - hudbu z Mission Impossible. Po tak skvělém koncertu musíme jen zalitovat, proč osobnosti jakými jsou právě Schifrin a nedávno na Pražském jaru také André Previn poznáváme již ve věku, kdy jsou zdravotně /naštěstí ne hudebně/ dost handicapovány.                     

Vladimír Říha