Proms opět plnily sály

Máme nabito! Hlásal reklamní slogan letošního festivalu Prague Proms.

6. ročník letního festivalu pořádaného lidmi kolem Českého národního symfonického orchestru (ČNSO) v čele s agilním Janem Hasenöhrlem neskrýval převážně komerční ráz, ale zároveň nabízel skutečné hodnoty. To je kouzlo tohoto festivalu a nikdo se nemůže divit, že plní sály právě v letní okurkové sezoně, takže onen poněkud namyšlený slogan se nakonec ukázal jako pravdivý. Od 26. 6. do 22. 7. do hlavního sálu festivalu – Smetanovy síně opět v efektní elevační úpravě – chodili nadšení návštěvníci a dokonce vedle tzv. lehčího repertoáru filmové, jazzové a rockové hudby přijali „bez mučení“ i klasiku typu Mahlera a Strausse. A nebyli to jen zahraniční turisté, jak platívalo kdysi v začátcích festivalu. Od prvního koncertu se potvrzovala slova Jana Hasenöhrla, ředitele orchestru, trumpetisty a šéfa agentury, že zájem byl dvakrát větší než loni. „Naše idea nabídnout v letních měsících publiku převážně lehčí repertoár se ukazuje jako fungující,“ doplnil jeho slova šéfdirigent ČNSO Libor Pešek. ČNSO také nesl na svých bedrech všechny symfonické koncerty festivalu. Pešek ze svého působení v Anglii zná londýnský originál festivalu, známé BBC Proms. „Ale náš program se dost liší,“ dodal sebekriticky. V sedmi hlavních koncertech ale ani příznivci vážné hudby nepřišli zkrátka – festival připomenul i výročí Gustava Mahlera, v tzv. Alpské noci i dílo Richarda Strausse a v Noci v La Scale i Verdiho árie. Tradičními hity byly ale především koncerty tzv. Noci s Beatles, v Hollywoodu a nově i Jazz Meets The Symphony. Hned první dva koncerty 26. a 27. 6. ve velkém horku, což bylo typické pro celý ročník, zopakoval svůj loňský úspěch dirigent Carl Davis, Američan usedlý v Anglii. Tentokrát „nevyučoval“ Jamese Bonda, ale právě Beatles. Opět trochu „cirkusově“ oblečen se třpytivými flitry, ale účel byl splněn. Dirigoval a s mikrofonem v ruce moderoval. Jen ne všechna aranžmá „beatlesácké“ klasiky byla v duchu originálu. Přesto spokojenost byla veliká, což potvrzovaly ovace stojících posluchačů a řada přídavků. Pod filozofujícím názvem Polibek zemi se 2. 7. ve Smetanově síni neskrývala žádná Straussova filozofující symfonická báseň, ale naopak velice zemitá a strhující hudba Stravinského Svěcení jara, Wagnerovo Kouzlo ohně z Valkýry a Koncert pro altsaxofon Michaela Kamena. Hlavně tato skladba byla událostí večera: na rozdíl od známých ostatních děl byla provedena v české premiéře. S filmovou hudbou je spojena právě autorem, americkým skladatelem filmové hudby, bohužel, předčasně zemřelým, který často spolupracoval i s našimi orchestry. ČNSO vedl Petr Altrichter a jeho temperamentní způsob dirigování se projevil i na velice slušném výkonu orchestru. Sólistou večera byl americký jazzový saxofonista Eric Marienthal a podání Kamenova koncertu je jeho specialita. Dílo velice líbivé, s mnoha téměř filmovými tématy ve třech větách ve zhruba půlhodině mu dalo šanci ukázat skvělou techniku a hlavně krásný kantabilní tón v lyrických pasážích. Určitě by nemělo zapadnout a mělo by se objevit v programu našich sólistů!

Nemohu psát o Mahlerově noci, která bohužel 7. 7. vyšla na výročí skladatele, a tak přednost dostala Česká filharmonie. Podle svědků však Peškovo podání První symfonie Titan i Písní potulného tovaryše s Romanem Janálem bylo důstojné výročí. Zcela skvostnou byla pro všechny fanoušky filmové hudby Hollywoodská noc, jejíž čtvrté pokračování připravil na 11. 7. s ČNSO tentokrát výjimečně Kryštof Marek, jenž nahradil tradičního Itala Marcella Rotu. Nechyběl ale ani tradiční humor této akce – řada muzikantů nastoupila s kokardami a květinami. Začalo se jako vždy znělkou Universal Pictures a pak se již filmovým znalcům dostalo témat z Čelistí, Terminálu, Evity, Zorra, Rockyho, Piana či Pána prstenů a Vlasů. Český film zastupoval Kolja (skladatel Ondřej Soukup), evropský zase skladby Morriconeho (Profesionál) či v přídavku Muž z Acapulka Clauda Bollinga. Pěvecky se zúčastnila čtveřice Dasha, Alena Průchová, Naďa Wepperová a Jiří Březík.

Překvapivě výborně navštívená byla následující Alpská noc 14. 7. – raritou bylo uvedení Koncertu pro alpský roh a orchestr od otce W. A. Mozarta – Leopolda. Kdo by od údajně přísného „papá“ génia čekal takový vtipný koncert pro zřídka vídaný nástroj, známý jen v alpských zemích? Těžkou úlohu sólisty na třímetrový nástroj měl Ital Carlo Torlontano a zhostil se jí až na malé kazy s úspěchem. Dirigentu Liboru Peškovi se velice vydařila Straussova Alpská symfonie.

Závěr festivalu patřil opernímu koncertu Noc ve Scale aneb Vivat Verdi! a zde skutečně platilo heslo o závěru korunujícím dílo. Pod taktovkou Marcella Roty zpívala čtveřice italských mladých sólistů a scény z Verdiho oper byly publikem nadšeně aplaudovány – všichni snad jen s výjimkou zaskakujícího tenoristy Maria Malagniniho ukázali nádherné hlasy, krásné výšky a výrazovou dokonalost. Vyzvedněme především basisty Paolo Pecchioliho a Gianluku Bredu, vynikající ale byli i barytonista Gianfranco Montresor, sopranistka Carmela Apollonio a mezzosopranistka Tiziana Carraro. Vrcholem se ukázala druhá část, kde koncertně dokonce uvedli první dvě dějství z Aidy i se sborem (Kühnův smíšený sbor se sbormistrem Markem Vorlíčkem). Nebylo divu, že nadšené publikum si vytleskalo i opakování slavného pochodu i s trubkami „aidovkami“!

Festival se povedl, a to zcela pomíjíme komorní a jazzovou řadu v pražských jazzových klubech či na Žofíně s dalšími kvalitními hosty.

 

Vladimír Říha, Hudební rozhledy 2010





Prague Proms 2011