Dokonalí profesionálové v Obecním domě

Jak se pozná komerční akce od nekomerční? Že má hodně log sponzorů na plakátech, plno pohledných hostesek s cedulkami v klopě, že minerálka stojí stejně jako sekt a nemusí se na ni stát fronta?

Nebo že v sále proslulém slepými a hluchými sedadly se provizorní elevací na čas zlepší viditelnost i slyšitelnost? To všechno může být pravda. A také, že díky těm movitějším partnerům (ano, jistě i dobrému jménu pořadatele) se podaří přivézt třeba do Čech na letní hudební festival pěvce, kteří nejen dobře zpívají, ale ještě vypadají, že je to baví. Ale, konec konců, co vlastně ve sféře umění je komerční a co „jen“ profesionální?

Předevčírem večer se ve Smetanově síni pražského Obecního domu sešlo publikum zčásti možná i nekoncertní – tedy ne koncertní v tradičním konzervativním smyslu, jako je posluchač, co s partiturou v ruce sleduje výkony hráčů. Takových tam moc nesedělo, a někteří tleskali, kde se nemá. Ale natěšené obecenstvo bylo, protože na programu posledního z klasických koncertů festivalu Prague Proms byla pocta Guiseppe Verdimu "Notte alla Scala" Viva Verdi! s pěvci proslulého operního domu. Co uprostřed horkého léta může být lákavější?

V takový večer se nehledají chyby. Říkat, že trubači se s orchestrem ve fanfárách z Aidy trochu honili, je jenom roztomilý bonmot. Ostatně charismatický dirigent Marcello Rota si s Českým národním symfonickým orchestrem podpořeným Kühnovým smíšeným sborem dobře poradil (asi že spolu pracují pravidelně) a společně vytvořili prostor pro potřebné vyznění výkonů sólistů.

Kdybychom je chválili za to, že mají krásné hlasy a že zpívají s jistotou, takže člověk v sále netrne v obavách, jestli pěvec svou árii dozpívá bez úhony, asi by si ťukali na čelo. My v Čechách ale víme své, a tak setkání s takovými profesionály je vždycky zážitek. Hrdinství ale prokázali stejně: vnadná Carmela Apollonio (soprán), efektní Tiziana Carraro (mezzosoprán), v projevu uměřený Mario Malagnini (tenor), sympaticky nevtíravý Gianfranco Montresor (baryton), úžasným basem disponující Gianluca Breda a Paolo Pecchioli ani v ukázkách z jiných Verdiho děl nebo v koncertním provedení fragmentů z Aidy nedali znát, že se spolu s publikem taky v tom vedru určitě strašně potí. Důstojní, pohlední, do poslední chvíle dokonalí.

Marta Švagrová, Lidové noviny