Lalo Schifrin a Jazz Meets the Symphony

Více než záslužné bylo přizvání věhlasného dirigenta, klavíristy a skladatele Lalo Schifrina k řízení programu Jazz Meets the Symphony, dokonale zapadajícího do konceptu letošních Prague Proms.

 

Těžiště večera živě přenášeného Českou televizí bylo na Českém národním symfonickém orchestru, z jehož aktivit se pražský letní festival multižánrové hudby před šesti léty odvinul, a který nadto s dirigentem už v minulosti spolupracoval ve studiu na nahrávkách jeho filmové hudby. Většina z nás ovšem viděla osmasedmdesátiletého, původem argentinského umělce na pódiu poprvé a navíc i slyšela jako stále ještě úctyhodného pianistu, který nezapomněl nic z toho, čím si kdysi zjednal autoritu v jazzové Americe jako člen kvinteta Dizziho Gillespieeho.

 

Jako klavírista byl v rodném Buenos Aires žákem Enriquea Barenboima (otece slavného Daniela), na Pařížské konzervatoři byl formálně zapsán ve skladatelské třídě Charlese Koechlina, ale navštěvoval tam také Messiaenovu vyhlášenou třídu hudební analýzy, jejímž odchovancem byl o něco dříve také Pierre Boulez. Díky Gillespiemu pak Schifrin v USA zužitkoval svůj skladatelský i aranžérský talent, jehož si brzy všiml také Hollywood a producenti televizních seriálů. My jsme zatím u nás díky televizi poznali jeho aranžérský rukopis pouze z úprav pro hvězdné Tři tenory.

 

Po úvodní bachovské introdukci, obsahující i Schifrinovo první pianistické extempore, se hned v jeho následující nápadité orchestrální úpravě Debussyho mladistvé klavírní drobotiny Reviére (Snění - známé z bezpočtu úprav pro harfu, kytaru a různá komorní obsazení) přidal k orchestru další protagonista večera, u nás už dobře známý australský trumpetista a trombonista James Morrison. Ten byl poté sólistou ve většině dalších skladeb, se samozřejmostí a lehkostí bez zjevné námahy střídal oba nátiskově odlišné nástroje (navíc včetně křídlovky) často v průběhu jediného čísla. Své vzácné technické dispozice přitom nezneužívá k nějaké vnější excentrické virtuozitě, jeho improvizované chorusy mají svébytnou hudební logiku a dávají zapravdu okřídlenému výroku jazzového recenzenta International Herald Tribune a kdysi rovněž výtečného instrumentalisty Mika Zwerina, že Morrison vtiskl pojmu multiinstrumentalista nový smysl (výborně hraje mimochodem též na klarinet, všechny nástroje saxofonové rodiny, tubu a je i zručným pianistou). V uvolněné, posluchačsky vděčné atmosféře pokračoval koncert střídáním jazzových standardů (Dukeova balada I Can't Ge Started, Gillespieho Groovin High) se Zwinulovým instrumentálním hitem Birdland a Schifrinovými vlastními skladbami. Orchestr doplněný Morrisonovými doprovazeči - kontrabasistou Pierrem Bousseguetem a bubeníkem Tomem Gordonem - se v nich úspěšně vyrovnal se všemi záludnostmi Schifrinových nesnadných partitur a jakkoli je na podobnou hudbu svým způsobem specializován, osvědčil pohotovost i přispůsobivost pravděpodobně nedostupnou v daném žánru pro jiná pražské tělesa. Bez povšimnutí nelze nepřipomenout ani dirigentskou výpomoc Kryštofa Marka (ve skladbách se Schifrinem u klavíru), ostříleného jak z řady muzikálových produkcí, tak samostatných orchestrálních projektů.

 

A ještě něco: mezi návštěvníky i v horkém letním večeru slušně zaplněné Smetanovy síně jsem nepotkal jedinou známou tvář z obvyklého publika abonentních koncertů či Pražského jara. Přitom se jednalo převážně o mladé lidi, z čehož lze usuzovat na jakousi tajemnou existenci mnohem širší posluchačské obce, kterou nejspíš jiní pořadatelé neumějí oslovit.

 

Antonín Matzner HUDEBNÍ ROZHLEDY 8/2010





Prague Proms 2011